Etika a A?as

1. Immanuel Kant: etika bez A?asovosti

Etika je dodnes v mnoha ohledech pod rozhodujA�cA�m vlivem KantovA?m a dA�lo autorA? jako je John Rawls, Ernst Tugendhat nebo JA?rgen Habermas o tom podA?vA? vA?mluvnA� svA�dectvA�. Bylo by jistA� nejen marnA�, ale zejmA�na krajnA� poA?etilA�, chtA�t tento vliv nA�jak zpochybA?ovat A?i zlehA?ovat. Kant zkrA?tka zA?stA?vA? klasikem jednA� linie etickA�ho myA?lenA�, kterA? se zA�ejmA� dosud A?plnA� nevyA?erpala. CA�lem tohoto skromnA�ho pA�A�spA�vku tedy rozhodnA� nebude nA�jakA? polemika, nA?brA? pokus ukA?zat na ty strA?nky etiky, kterA� prA?vA� KantA?v vliv odsunul – zA?A?sti snad dokonce nechtA�nA� – jaksi do pozadA�. Pokus vyzvednout vedle kantovskA�ho pilA�A�e rovnosti A?i symetrie jeA?tA� dalA?A� dva moA?nA� zA?klady myA?lenA� o dobrA�m a A?patnA�m jednA?nA�, kterA� nA�jak souvisejA� s A?asem a lidskou A?asovostA�. Bude to jednak myA?lenka celistvosti lidskA� mravnA� osoby, jak ji vyjadA�ujA� tradiA?nA� tA�mata svA�domA� nebo cti, jednak myA?lenka mravnA�ho rozliA?enA�, k nA�muA? dochA?zA� „mezi tebou a mnou“, ve vztahu ke druhA� osobA�: myA?lenka odpovA�dnosti.

ObA� tyto myA?lenky se v tradici etickA�ho myA?lenA� – nA?boA?enskA�ho i pozdA�ji filosofickA�ho – vyskytujA� uA? od antiky; proA? se tedy z Kantova pohledu tak vytratily? ZdA? se nA?m, A?e tu pA?sobily dvA� pA�A�A?iny. PA�ednA� pevnA� Kantovo pA�esvA�dA?enA�, A?e v etice musA� jA�t o jeden jedinA?, vA?em spoleA?nA? a neotA�esnA? mravnA� zA?kon, kterA? si lidskA? svoboda sice sama, leA? nutnA� uklA?dA? jako povinnost. Touto zvlA?A?tnA� kombinacA� na prvnA� pohled nesluA?itelnA?ch pojmA? se Kant snaA?A� zachrA?nit jak lidskou svobodu a autonomii, tak ale na druhA� stranA� i neoblomnou a neA?chylnou pevnost mravnA�ho zA?kona jako takovA�ho. Odtud pak ovA?em plyne – jak Kant sA?m mnohokrA?t zdA?razA?uje – A?e zA?klad mravnA�ho zA?kona musA� bA?t peA?livA� oA?iA?tA�n od vA?eho empirickA�ho, zkuA?enostnA�ho. Tato A?pornA? aA? obsesivnA� snaha zbavit se jakA�koli zkuA?enosti pak ovA?em nutnA� vyluA?uje i apriornA� formy tA�to zkuA?enosti, totiA? prostor (pro zkuA?enosti vnA�jA?A�) a v etickA� souvislosti hlavnA� A?as. V celA�m odvozenA� mravnA�ho zA?kona, jak si ho Kant pA�edstavuje, pro nA�j tedy nemA?A?e bA?t mA�sto.

IdeA?lem zA?kona je pro Kanta zA�ejmA� zA?kon fyzikA?lnA�, to jest konec koncA? rovnice. NeboA? prA?vA� ta je sama o sobA� dokonale neA?asovA?, formA?lnA�, platnA? vA?dy a vA?ude – a navA�c vA?bornA� pA�edstavuje tu zA?kladnA� ideu rovnosti, k nA�A? se Kant potA�ebuje dostat. FyzikA?lnA� filiaci svA�ho „zA?kona“ zde Kant ostatnA� vA?slovnA� pA�ipouA?tA�, kdyA? A�A�kA?, A?e kdybychom dopodrobna znali lidskA� pohnutky, mohli bychom budoucA� chovA?nA� A?lovA�ka „vypoA?A�tat se stejnou jistotou, jako zatmA�nA� MA�sA�ce nebo Slunce“. Tuto mravnA� rovnici pak Kant nazA?vA? „povinnostA�“ aby zdA?raznil jejA� nezlomnou a do jistA� mA�ry dokonce slepou funkci jakA�hosi automatickA�ho a neosobnA�ho vyhodnocenA� vstupnA�ch veliA?in. StojA� za to pA�eA?A�st si peA?livA� tu slavnou a neA?ekanA� patetickou pasA?A? „Pflicht! du erhabener groAYer Name, der du nichts Beliebtes, was Einschmeichelung bei sich fA?hrt, in dir fassest, sondern Unterwerfung verlangst, doch auch nichts drohest (…), sondern bloAY ein Gesetz aufstellst“, kterA? jistA� nenA� mA�nA�na jen tak.

To je tedy jeden z dA?vodA?, proA? se Kantova etika snaA?A� A?asu vyhnout. Je tu vA?ak, zdA? se, jeA?tA� druhA? a moA?nA? podstatnA�jA?A�. PrA?vA� v souvislosti Kritiky praktickA�ho rozumu najdeme totiA? pasA?A?e, v nichA? Kant oddA�lenA� prostoru a A?asu jakoA?to kategoriA� moA?nA� zkuA?enosti vyklA?dA? radikA?lnA�ji neA? v Kritice A?istA�ho rozumu, kde toto oddA�lenA� provedl. NejenA?e rozum „neuznA?vA? A?A?dnA� A?asovA� rozdA�ly“, ale „existence v A?ase je jen zpA?sob smyslovA�ho pA�edstavovA?nA� myslA�cA� bytosti ve svA�tA�“ a „A?as platA� jen o jevech, nikoli o vA�cech samA?ch“. To jsou silnA� formulace, pA�ipomA�najA�cA� „pohyblivA? obraz vA�A?nosti“ z PlatA?nova Timaia a pA�edstavu „odvA�jenA�“ z PlA?tina. Jen v tA�to podobA� totiA? se Kant domnA�vA?, A?e mA?A?e „zachrA?nit“ lidskou svobodu a vyhnout se tomu, aby se z jednajA�cA�ho A?lovA�ka stala „loutka nebo VaucansonovskA? automat“. LidskA? jednA?nA� jakoA?to A?asovA? jsou jen urA?enA�mi jeho jevu (Erscheinung), nikoli jako vA�ci o sobA�, kterA? tak mA?A?e zA?stat (neA?asovA�!) svobodnA? (tamt.).

Takto tedy Kant dospA�vA? k rA?znA?m formulacA�m svA�ho kategorickA�ho imperativu, z nA�hoA? se mu A?asovost skuteA?nA� podaA�ilo vylouA?it. Do jakA� mA�ry je vA?ak zaloA?en na A?istA�m rozumu, zA?stA?vA? zejmA�na s ohledem na pA�A�klady, jimiA? ho v ZA?kladech doklA?dA?, pA�inejmenA?A�m spornA�. Tak hned prvnA� pA�A�klad se sebevraA?dou se musA� dovolA?vat toho, A?e by se tA�m pA�A�roda dostA?vala do sporu sama se sebou a podobnA�. ZA�ejmA� vA?ak je, A?e kategorickA? imperativ je ve skuteA?nosti velmi blA�zkA? pA�edstavA?m revoluA?nA�ho stoicismu napA�. Dantonova a A?e vyjadA�uje ideu rovnosti v silnA�m slova smyslu: zlatA?m pravidlem se stA?vA? „kaA?dA�mu stejnA�“ resp. „vA?em stejnA�“. Snad proto takA� Kant aA? neA?ekanA� pohrdavA� odbA?vA? biblickA� „co nechceA?, aby ti jinA� A?inili, neA?iA? ani ty jim“ jako „triviA?lnA�“, neboA? nemA? tu nA?leA?itou obecnou formu zA?kona pro vA?echny, nA?brA? je pouhA?m pravidlem, „subjektivnA� maximou“.

TotA?lnA�m dA?razem na apriornost mravnA�ch kritA�riA�, z nichA? je vA?echno zkuA?enostnA� pA�A�snA� vykA?zA?no, zA�skA?vA? Kantova etika dA?leA?itA? rys operativnosti: kaA?dA? A?in, pA�esnA�ji A�eA?eno rozhodnutA�, je aspoA? v principu moA?no uA? pA�edem a nejpozdA�ji v okamA?iku rozhodovA?nA� opatA�it jakousi nemA�nnou a vA�A?nA� platnou signaturou „dobrA� – A?patnA�“. To je jistA� ideA?l kaA?dA�ho zA?konodA?rce a tA�mto smA�rem takA� Kant zA�ejmA� uvaA?uje. CelA? etickA? problA�m by se tak definitivnA� „vyA�eA?il“, to jest redukoval na sprA?vnA� vyhodnocenA� situace, v nA�A? se rozhoduji. Tato situace je navA�c jeA?tA� radikA?lnA� zjednoduA?ena tA�m, A?e musA� bA?t pro vA?echny rozumovA� bytosti stejnA? a A?e je okamA?ikem rozhodnutA� definitivnA� uzavA�ena: cokoli by ji pA�esahovalo, to se uA? na hodnocenA� nemA?A?e podA�let. Proto je takA� moA?nA� problA�m rozhodovA?nA� prostA� podA�adit pojmu „povinnosti“, vymezenA� jako „nutnost urA?itA�ho jednA?nA� z A?cty k zA?konu“ – tedy A?emusi sice nepA�A�jemnA�mu a nepohodlnA�mu, ale naprosto jasnA�mu a zA�etelnA�mu.

Je aA? s podivem, s jakou vehemencA� Kant vyhlaA?uje nezA?vislost mravnA� kvality rozhodnutA� na vA?em, co pA�A�padnA� nA?sleduje: „MravnA� hodnota jednA?nA� tedy nespoA?A�vA? v jeho oA?ekA?vanA?ch A?A?incA�ch (…) nA?brA? jedinA� v pA�edstavA� zA?kona.“ „To vA?teA?nA� dobrA�, jeA? nazA?vA?me mravnA�m, (…) je v jednajA�cA� osobA� jiA? pA�A�tomno a nelze je oA?ekA?vat teprve od A?A?inkA? A?i pA?sobenA�.“ TA�m se ovA?em jednA?nA� redukuje na (svobodnA� a rozumovA�) rozhodovA?nA� a je-li toto rozhodovA?nA� vedeno zA?konem a povinnostA�, nevstoupA�-li do nA�ho A?A?dnA? „nA?klonnost“, je okamA?ikem rozhodnutA� nejen uzavA�eno, ale takA� trvale a navA?dycky zapouzdA�eno: jednajA�cA� osoba nemA?A?e mA�t A?A?dnA? dA?vod se k nA�mu vracet. Bylo-li rozhodnutA� v okamA?iku rozhodovA?nA� uA?inA�no lege artis, je a zA?stane vA?dycky stejnA� dobrA�, a to bez ohledu na pA�A�padnA� nA?sledky. Nad tA�mi pak zA�ejmA� staA?A� rozhodit rukama, pA�A�padnA� je svA�st na osud.

Jak je moA?nA�, A?e se tA�to karikatuA�e lidskA�ho jednA?nA� dostalo tak nadA?enA�ho a obecnA�ho pA�ijetA�? Snad jen nesmA�rnA? lA?kavost tA� pA�edstavy, A?e „sprA?vnA�“, tj. ve vA�domA� povinnosti rozhodujA�cA� osoba si uA? nikdy nemusA� s niA?A�m, co rozhodla, lA?mat hlavu, mA?A?e vysvA�tlit, jak mohla tato pA�edstava urA?ovat mravnA� myA?lenA� nejmA�nA� dvou dalA?A�ch stoletA� a jak je mA?A?e do znaA?nA� mA�ry urA?ovat jeA?tA� dnes. Kantovo „A�eA?enA�“ mravnA�ho problA�mu znamenA? totiA? ve skuteA?nosti hlubokA? regres, zavrA?enA� a zapomenutA� nA?hledA?, v tradici mravnA�ho myA?lenA� dA?vno pA�edtA�m pA�ijatA?ch a vyslovenA?ch. Nejen celA? biblickA? tradice lA�tosti, „zmA�ny smA?A?lenA�“ a pokA?nA� (METANOIA), ale i tragickA? osud OidipA?v a dokonce i SA?kratA?v nA?hled, A?e vrah je potrestA?n pA�edevA?A�m tA�m, A?e musA� po celA? zbytek A?ivota A?A�t pohromadA� s vrahem ve vlastnA� osobA� – to vA?echno jde u Kanta pA�es palubu. A to s takovA?m A?spA�chem, A?e jeA?tA� pro Nietzscheho bude zA?kladem mravnosti „poctivost“ (Redlichkeit) jako atribut okamA?iku rozhodovA?nA�. Kdo se rozhodl poctivA� a bez pokrytectvA�, mA? nadA?le dbA?t jen o to, aby si uchoval svA?j urA?itA?, „pravoA?hlA?“ tvar (“rechtwinklig an Leib und Seele“, Zarathustra).

Snaha nahrazovat skuteA?nA? zA?klad kaA?dA� etiky jako trvalA�ho a stA�A?A� omezitelnA�ho zA?vazku vA?A?i druhA?m i vA?A?i svA� vlastnA� osobA� nA�jakA?m zA?konem je souA?A?stA� zA?padnA� racionalistickA� tradice, tendence nahradit nepA�A�jemnA� bA�emeno lidskA�ho A?ivota jako svobodnA�ho a tudA�A? i odpovA�dnA�ho, vnA�jA?A�m A?i forensnA�m pravidlem. K rozpoznA?nA� tA�to tendence jako pro mravnost nebezpeA?nA� a konec koncA? rozkladnA� doA?lo poprvA� tam, kde se tato tendence takA� nejprve rozvinula: v pozdnA�m A?idovstvA�. JeA?A�A?ova polemika se „zA?konA�ky“, jak ji nejlA�pe vyjadA�ujA� jeho radikA?lnA� interpretace pA�ikA?zA?nA� v MatouA?ovA� evangeliu, nenA� polemikou s obyA?ejnA?m „pokrytectvA�m“, jak se A?asto povrchnA� vyklA?dA?. Je to naopak vA�domA? polemika se zcela upA�A�mnou snahou zbavit se skuteA?nA� odpovA�dnosti v jejA� nesnesitelnA� A?A�A�i a tA�A?i a nahradit ji poA?adavkem plnA�nA� urA?itA?ch, tj. koneA?nA?ch pravidel. Tuto polemiku pak Pavel obohatil komplikovanA?m dialektickA?m argumentem, A?e je to prA?vA� „zA?kon“, kterA? pA?sobA� moA?nost pA?du; v podobnA�m smyslu argumentuje pak jeA?tA� Spinoza: kdo by chtA�l vA?echno dopodrobna vymezit zA?kony, bude spA�A? drA?A?dit neA? napravovat. Tendence chA?pat etiku jako jakA�si trestnA� prA?vo bez sankcA� je i u soudobA?ch nA?sledovnA�kA? KantovA?ch zcela zA�etelnA?.

2. Etika jako odpovA�dnost

NeA? se dostaneme k vlastnA� otA?zce etickA� A?asovosti, stojA� za pA�ipomenutA�, jak etika v uA?A?A�m slova smyslu – jako etika svobodnA�ho, to jest individuA?lnA�ho a osobnA�ho jednA?nA� – vA?bec vznikla. Jak uA? slovo samo naznaA?uje, musela zA�ejmA� vystoupit na pozadA� obecnA�ho a tradiA?nA�ho kmenovA�ho mravu (A�ec. A�THOS, lat. mos, moris), onoho samozA�ejmA�ho, nepodmA�nA�nA�ho a do jistA� mA�ry i vynucovanA�ho rA?mce chovA?nA�, jeA? danA? spoleA?nost pA�ipouA?tA� a zakazuje, a kterA? pak kaA?dA? jednotlivA? A?lovA�k nevA�domky od dA�tstvA� pA�ejA�mA? nA?podobou. Tento zA?kladnA� mrav, to, co „se“ u nA?s dA�lA? a nedA�lA?, tvoA�A� spolu s jazykem a nA?boA?enstvA�m vlastnA� charakteristiky urA?itA�ho spoleA?enstvA� – dovnitA� i navenek. Tyto bytostnA� kulturnA� (jakkoli biologicky podmA�nA�nA�) rysy zajiA?A?ujA� nezbytnou soudrA?nost spoleA?enstvA�, umoA?A?ujA� bA�A?nou komunikaci a spoluprA?ci uvnitA�, a zA?roveA? tvoA�A� hranice, odliA?ujA�cA� danA� spoleA?enstvA� od jeho sousedA?. Z nich pak postupnA� vyrA?stajA� i prA?vnA�, majetkovA� a mocenskA� instituce, kterA� naopak tento kolektivnA� kulturnA� obsah uchovA?vajA�, pA�edA?vajA� a prosazujA�. PomA�rnA� pozdnA�m plodem dalA?A�ho vA?voje jsou pak i kolektivnA� vyprA?vA�nA�, mA?ty, jeA? zA?roveA? pA�edstavujA� i prvnA� krok smA�rem k individualizaci A?lovA�ka uvnitA� spoleA?enstvA�: na rozdA�l od A?istA� kolektivnA�ho mravu a rituA?lu se totiA? dovolA?vajA� jeho vlastnA�ho porozumA�nA�, i kdyA? jeA?tA� nikoli souhlasu.

TakA� dalA?A� individualizaci A?lovA�ka si asi nejlA�pe mA?A?eme pA�edstavit jako postupnou. UsedlA? zemA�dA�lskA? zpA?sob A?ivota umoA?nA� dalekosA?hlou sobA�staA?nost (hospodA?A�skA?ch) rodin A?i „domA?“, jak o tom asi nejlA�pe svA�dA?A� ranA� formy indoevropskA�ho nA?boA?enstvA� jako rodinnA�ho kultu pA�edkA?. ZdA? se, A?e teprve mA�stskA? zpA?sob A?ivota uvolA?uje A?lovA�ka od pevnA� vazby k rodinnA�mu dA�dictvA�, pA?dA� a domu, a vytvA?A�A� tak podmA�nky pro skuteA?nou individuaci, jak ji zachycuje napA�. Epos o GilgameA?ovi: uvA�domA�nA� si svA� vlastnA� smrtelnosti. Na smrti jedineA?nA�ho osobnA�ho pA�A�tele si GilgameA? teprve vA?imne toho, co je vlastnA� prA?vA� jen jemu samA�mu – totiA? svA� vlastnA� smrti. PodobnA? postup mA?A?eme sledovat o tisA�ciletA� pozdA�ji v naA?ich A?eskA?ch pomA�rech na objevu individuA?lnA� smrti v pozdnA�m stA�edovA�ku. BA?seA? Jana z TeplA� (Johann von Saaz) „OrA?A? a smrt“ je tak v jistA�m ohledu paralelou babylonskA�ho eposu – samozA�ejmA� ve velice odliA?nA?ch podmA�nkA?ch: truchlA�cA� orA?A? tu uA? nenA� odkA?zA?n na vlastnA� myA?lenA� a objevovA?nA�, nA?brA? mA?A?e se opA�A�t o pA�A�tomnA� kA�esA?anstvA�, kterA� ovA?em nA?hle uvidA� docela jinak. O souvislosti s mA�stskou kulturou svA�dA?A� zA�ejmA� i to, A?e bA?seA? byla napsA?na nA�mecky.

A?lovA�ku, kterA? si uvA�domil svA?j vlastnA� A?ivot, ne uA? jako souA?A?st vA�A?nA�ho kolobA�hu kmene, nA?brA? jako to, co se pro nA�ho samA�ho stA?vA? oddA�lenA?m celkem dA�k neodvolatelnA� smrti, tak vyvstA?vA? poprvA� pA�ed oA?ima on sA?m jako „osoba“. Tato jedineA?nost lidskA� osoby je jistA� patrnA? i vnA�jA?A�mu pohledu jako postava, tvA?A�, podoba, sama pro sebe se vA?ak pA?vodnA� odhaluje jako A?asovA?: jako celek mA�ho vlastnA�ho A?ivota, vymezenA�ho narozenA�m a smrtA�. Teprve na pozadA� tohoto pA�evratnA�ho kroku je vA?bec myslitelnA? takA� pA�edstava vlastnA�ch skutkA?, vlastnA� volby a rozhodovA?nA�, krA?tce A�eA?eno individuA?lnA� svobody, nutnA� spojenA� s tA�mto pohledem vcelku. KlasickA?m vyjA?dA�enA�m tA�to novA� situace jednajA�cA� osoby je SA?kratA?v postoj vA?A?i soudu, anebo jeA?tA� zA�etelnA�jA?A� biblickA� „nepA�idA?A? se k vA�tA?inA�, kdyA? pA?chA? zlo“. A teprve tam, kde si jednotlivA? A?lovA�k zvykne pA�ehlA�A?et svoji vlastnA� A?ivotnA� zkuA?enost jako celek, mA?A?e ji zahrnovat i do svA?ch jednA?nA� a rozhodnutA�. Teprve tA�mto objevem sebe sama jako A?asovA�ho celku, SA?kratovy nesmrtelnA� duA?e, vznikA? mravnA� problA�m svobodnA� jednajA�cA� a rozhodujA�cA� osoby, jeA? se odvA?A?ila a pozdA�ji i nauA?ila svA� A?iny pA�iA?A�tat sobA� samA�. PochopitelnA� vA?etnA� jejich nA?sledkA?.

Objev sebe sama pA�inA?A?A� na jednA� stranA� opojnou moA?nost vlastnA� svobody jako moA?nosti mA�ho jednA?nA�, na nA�mA? zA?leA?A�. Na druhA� stranA� tu vA?ak nezbytnA� – nejpozdA�ji po krA?tkA�m obdobA� mladistvA�ho uneA?enA� moA?nostmi – vyvstA?vA? i hrozivA? skuteA?nost svobodnA� osoby jako trvalA�ho bA�emene odpovA�dnosti. TA� se A?lovA�k pochopitelnA� snaA?A� brA?nit A?i vyhnout. TA�m prvnA�m, co kaA?dA�ho napadne, je shodit tuto odpovA�dnost – jenA?e na koho? PrA?vA� z tA�to potA�eby lze pochopit, proA? soubA�A?nA� s objevovA?nA�m lidskA� osoby ve vrcholnA� a pozdnA� antice prudce roste i vA?znam Osudu (TYCHA�, fatum) a celA? mytologie „sudiA?ek“. TakA� nejrA?znA�jA?A� techniky vA�A?tA�nA�, dA?vno pA�edtA�m bohatA� vypracovanA� pro A?A?ely kolektivnA�ho rozhodovA?nA� (zejmA�na vojenskA�ho), se nA?hle zaA?A�najA� pouA?A�vat i pro ulehA?enA�, jakousi „objektivaci“ osobnA�ho jednA?nA�. ZA?vratnA� propasti osobnA� zodpovA�dnosti se lze ovA?em brA?nit jeA?tA� jinak: tA�m, A?e se naleznou pravidla, jak jednat dobA�e. Na pA�A�kladu KantovA� jsme vidA�li, A?e se tA�m odpovA�dnost jednajA�cA�ho omezA� na okamA?ik rozhodnutA� a pA�A�padnA� dA?sledky takovA�ho jednA?nA� od jeho odpovA�dnosti oddA�lA�: „JA? to tak nemyslel, jA? to myslel dobA�e.“ Tento rovnA�A? uA? prastarA? postup znamenA? sice do jistA� mA�ry nA?vrat do pA�ed-osobnA�ch pomA�rA? a Kantovo tvrzenA�, A?e si je uklA?dA?me svobodnA� sami a A?e tedy neruA?A� naA?i autonomii, nenA� prA?vA� pA�esvA�dA?ivA�. Z hlediska lidskA� spoleA?nosti mA? vA?ak tu nesmA�rnou pA�ednost, A?e dodrA?ovA?nA� takovA?ch pravidel lze vymA?hat i dodateA?nA� a zvenA?A�: platA�-li pro celou spoleA?nost nA�jakA? pravidla sprA?vnA�ho a nesprA?vnA�ho a najde-li se v nA� A?lovA�k, kterA? se jimi neA�A�dA�, lze mu je „pA�iA?A�st“ soudnA�m A�A�zenA�m na zA?kladA� svA�deckA?ch vA?povA�dA� A?i dA?kazA?. Aby se dodrA?ela jistA? procesnA� spravedlnost, staA?A� vyA?adovat, aby dotyA?nA? tato pravidla pA�edem znal (z praktickA?ch dA?vodA? se tato podmA�nka nahrazuje daleko slabA?A�, totiA? aby je mohl znA?t), aby mA�l pA�A�leA?itost k obhajobA� a aby soudce nebyl pA�edpojatA?.

Soud a prA?vo je jistA� velmi dA?leA?itA? prvek vyspA�lejA?A�ch lidskA?ch spoleA?nostA�, s etikou v pravA�m smyslu slova mA? vA?ak jen mA?lo spoleA?nA�ho. Takto pochopenA? pravidla (trestnA� zA?konA�k) totiA? oddA�lujA� oblast nedovolenA?ch (nemoA?nA?ch) jednA?nA� a netA?kajA� se tudA�A? oblasti lidskA� svobody. ZdenA�k Pinc jim proto vA?stiA?nA� A�A�kA? „mravnA� minimy“. TakA� proto, A?e jako vnA�jA?A� a spoleA?enskA? musejA� brA?t ohled na prA?mA�rnA� lidskA� schopnosti a nemohou pA�edepisovat nejen vA�ci nemoA?nA�, ale ani pA�A�liA? obtA�A?nA�. Jako kaA?dA? obecnA� platnA? pravidla vyA?adujA� navA�c v kaA?dA�m jednotlivA�m pA�A�padA� nA�jakA? vA?klad, kterA? uA? nelze pA�edem pA�edepsat. A vyklA?dA?-li platnA? pravidla soudce zvenA?A�, musA� postupovat prA?vA� opaA?nA� neA? A?lovA�k, kterA? sA?m chce jednat „dobA�e“, to jest nejlA�pe. Tomu odpovA�dA? prA?vnA� zA?sada in dubio pro reo: nejistA� okolnosti je tA�eba vyloA?it ve prospA�ch obvinA�nA�ho.

NedostateA?nost jakA?chkoli pravidel pro urA?enA� dobrA�ho jednA?nA� zA�etelnA� vytkl Max Weber. V pA�ednA?A?ce Politika jako povolA?nA� z roku 1919 odliA?il od kantovskA� „etiky smA?A?lenA�“ (Gesinnungsethik) etiku odpovA�dnosti, kterou vA?ak kupodivu pA�isoudil pouze politikA?m. Snad proto, A?e uA? zaA?A?tek dvacA?tA�ho stoletA� musel kaA?dA�ho pA�esvA�dA?it, A?e rozhodovA?nA� podle pravidel vede pA�inejmenA?A�m ve veA�ejnA�m A?ivotA� k tragickA?m koncA?m. DalA?A� zkuA?enosti to jen potvrdily: aA? vA?ichni jednali „s nejlepA?A�mi A?mysly“, vA?sledky pA�edA?ily i ta nejhorA?A� oA?ekA?vA?nA�. PA�esto i Weber rozsah odpovA�dnosti peA?livA� omezuje na „pA�edvA�datelnA�“ dA?sledky lidskA?ch jednA?nA�. TA�m dA?vA? najevo, A?e i on mA? na mysli spA�A?e hodnocenA� vnA�jA?A�, prA?vnA�, historickA�, politickA�, neA? hodnocenA� vskutku mravnA�: celA? etickA? problA�m se zde totiA? pA�esouvA? do otA?zky, co je a nenA�, resp. nebylo moA?nA� pA�edvA�dat. Tak bude jistA� znA�t otA?zka vnA�jA?A�ho soudce, kdeA?to A?lovA�ka, kterA? svA?m jednA?nA�m A?i nejednA?nA�m zpA?sobil katastrofu, sotva uspokojA�: pA�edvA�dat ji prostA� mA�l.

3. OdpovA�dnost vA?A?i sobA�: etika cti

VidA�li jsme, A?e „synchronnA�“ etika, zamA�A�enA? na hledA?nA� pA�edchA?dnA?ch pravidel dobrA�ho jednA?nA�, opA�enA? o obecnA� principy spravedlnosti a rovnosti, nakonec tA�hne spA�A? k zA?konA?m a prA?vu neA? k etice v pravA�m smyslu. To je ostatnA� pA�irozenA�: mA?-li bA?t etika pomocA� nebo dokonce nA?vodem k rozhodovA?nA�, musA� hledat obecnA? pravidla. VA�me vA?ak uA? takA�, A?e problA�m individuA?lnA� etiky svobodnA� jednajA�cA�ho A?lovA�ka se vynoA�uje souA?asnA� s objevem vlastnA� koneA?nosti, A?asovosti a souvislosti naA?eho A?ivota. Zkusme se tedy podA�vat po etickA?ch principech do oblasti „diachronnA�“, kde se pA�A�tomnA� cA�tA� bA?t zavA?zA?no minulA?m a samo pA�ijA�mA? zA?vazky vA?A?i budoucA�mu. Do oblasti odpovA�dnosti „za“ nA�co a „pA�ed“ nA�kA?m nebo „vA?A?i“ nA�komu a nA�A?emu.

SpoleA?nA? mrav a prA?vo tedy pA�edem vymezujA� oblast moA?nA�ho jednA?nA�, oblast naA?A� svobody. Naopak etika by mA�la bA?t vA?dcem uvnitA� tA�to oblasti, hledat zde jednA?nA� nejen „dobrA�“, ale lepA?A� a nejlepA?A�. TakovA� jednA?nA� uA? nemA?A?e bA?t niA?A�m pA�edepsA?no, nA?brA? musA� se objevit, pA�A�padnA� vytvoA�it. PoslA?nA�m etiky pak bude spA�A? nachA?zet principy hodnocenA� minulA?ch A?inA? a rozhodnutA�. VidA�no zblA�zka, s malA?m odstupem, se mA?A?e zdA?t, A?e takovA� jednA?nA� bude urA?ovA?no jednotlivA?mi cA�li, tA�m, oA? nA?m v tom a v onom pA�A�padA� prA?vA� jde. S odstupem A?asu, vidA�no oA?ima stA?rnoucA�ho A?lovA�ka, se vA?ak stA?le zA�etelnA�ji ukazuje, A?e to „nejlepA?A�“ by mA�lo celek A?ivota nA�jak pA�esA?hnout. Tak rozumA�jA� homA�rA?tA� hrdinovA� „slA?vA�“ a „povA�sti“, kterA? je i zemA�elA?m odmA�nou za to nejlepA?A� jednA?nA�. Jinak, individualizovanA�ji, vidA� toto pA�esahujA�cA� SA?kratA�s: nejlepA?A� jednA?nA� je to, za nA�A? se A?lovA�k nemusA� stydA�t, a to zejmA�na sA?m pA�ed sebou. PodobnA� lze rozumA�t starozA?konnA� starosti, aby A?lovA�k „nebyl zahanben“.

DA?leA?itA?m prvkem mravnA�ho rozhodovA?nA� se tak stA?vA? otA?zka, jak budu danA? A?in hodnotit za A?as jA? sA?m – a jak ho budou (tA�eba i po mA� smrti) vidA�t druzA�. Tato myA?lenka jistA� pA�edpoklA?dA? nejen osobnA� pA�A�A?etnost, ale i mravnA� pamA�A? A?i svA�domA� jako nedA�lnou A?A?st mA� vlastnA� osoby. Na rozdA�l od jednA?nA� podle pravidel A?i maxim, kde jednajA�cA� bere odpovA�dnost jen za kvalitu (resp. sprA?vnost) rozhodnutA� samA�ho, pA�ebA�rA? zde navA�c „podnikatelskA� riziko“ i za to, jak se jednA?nA� podaA�A� a dlouhodobA� osvA�dA?A�. KaA?dA? A?in se mimo to stA?vA? souA?A?stA� mA� osobnA� historie, kde bude stA?t vedle mnoha jinA?ch, prA?vA� tak mA?ch vlastnA�ch slov a A?inA?, s nimiA? bude takA� porovnA?vA?n. Pokud zde pA�evlA?dne zA?vazek pA�ed sebou samA?m a vA?A?i zavazujA�cA� minulosti, vznikne etika cti. Samuraj pA?chajA�cA� harakiri, dA?stojnA�k, kterA? si po neA?spA�A?nA� akci bere A?ivot, nebo kapitA?n, kterA? neopustil potA?pA�jA�cA� se loA? – to jsou jistA� vA?raznA� pA�A�klady hrdinskA�ho jednA?nA�, kterA� se A?A?dnA?m „zA?konem pro vA?echny“ nepoA?A�tA?. Na prvnA� pohled je tu patrno, A?e etika cti je etikou vA?jimeA?nou, A�A�kA?vA? se „etikou elit“. TakA� proto se v modernA� rovnostA?A�skA� dobA� netA�A?A� tA� nejlepA?A� povA�sti a etickA� pA�A�ruA?ky se jA� zpravidla vyhA?bajA�.

Etika cti je totiA? z povahy vA�ci etikou vA?dcA?, etikou pro lidi, kteA�A� majA� v rukou A?ivoty jinA?ch lidA�. PrA?vA� v tomto jaksi „nadlidskA�m“ postavenA� se ovA?em rozhodnA� nelze spolehnout jen na dobrA? A?mysl v okamA?iku rozhodovA?nA�: pA�A�padnA? neA?spA�ch tu A�ada dalA?A�ch lidA� zaplatA� A?ivotem. VojenskA? velitel i nA?moA�nA� A?i leteckA? kapitA?n z povahy vA�ci riskuje A?ivoty druhA?ch – nemA?A?e ani jinak. Naopak ti, kdo mu svA� A?ivoty chtA� nechtA� svA�A�ujA�, majA� prA?vo oA?ekA?vat, A?e za nA� ponese skuteA?nou odpovA�dnost: A?e zemA�e s nimi, ne-li pA�ed nimi. AA? se bA�A?nA� chA?pA?nA� demokratickA� politiky A?vahA?m tohoto druhu vyhA?bA? jako A?ert kA�A�A?i a „odpovA�dnost“ politika chA?pe vA�tA?inou jen jako riziko nezvolenA�, dostA?vA? se do „nadlidskA�ho“ postavenA�, kdy nasazuje A?ivoty druhA?ch, ze vA?eho nejA?astA�ji prA?vA� politik. V logice vA�ci by tedy mA�la bA?t prA?vA� etika cti – aA? po harakiri – samozA�ejmA?m pA�edpokladem demokratickA�ho politika. PoA?adavek „odstoupenA�“ neA?spA�A?nA�ho politika je tak jen minimA?lnA� a nesmA�rnA� oslabenou formou etiky cti, odpovA�dnosti za vA?echny dA?sledky neA?spA�A?nA?ch rozhodnutA�. OtA?zka vlastnA�ho zavinA�nA� v nA� hraje jen velice podruA?nou roli: A?lovA�k, majA�cA� v rukou moc, se svA?m spoluobA?anA?m zaruA?il nejen, A?e ji nezneuA?ije, ale A?e navA�c dosA?hne slA�benA?ch vA?sledkA?. Proto se nA�kdy nepA�esnA� hovoA�A� o „presumpci viny“ veA�ejnA� A?innA?ch lidA�; ve skuteA?nosti jde o neomezenA� ruA?enA� za vA?sledek. Pokud se nedostavil, mA�l by dotyA?nA? vlastnA� spA?chat harakiri – anebo v mA�rovA� spoleA?nosti odstoupit – nezA?visle na tom, zda mu bude A?i nebude prokA?zA?na nA�jakA? prA?vnA� vina. IgnorovA?nA� tA�chto elementA?rnA�ch mravnA�ch skuteA?nostA� mA? lvA� podA�l na obecnA�m diskreditovA?nA� demokratickA?ch politikA? a nakonec i celA� politiky.

Jakkoli je tedy v etice cti zA�etelnA� pA�A�tomen jakA?si archaickA? a primitivnA�, ne-li rovnou barbarskA? prvek, jejA� velikost tkvA� v tom, A?e si vystaA?A� sama, A?e nic neslibuje a v nic nedoufA?. Je to jen smlouva s ruA?enA�m neomezenA?m. JejA� A?asovost je A?asovost smrtelnA�ka, kterA? ovA?em dA?vA? zA�etelnA� najevo, A?e uchovA?nA� vlastnA�ho A?ivota pro nA�ho nenA� tou nejvyA?A?A� hodnotou. Tou je A?ivot jako celek, jako hrdinskA? pA�A�bA�h, heideggerovskA? „moA?nost bA?t vcelku“ (GanzseinkA�nnen). Osoba vedenA? etikou cti bude tedy zpravidla tvrdA? i na druhA� a protoA?e se ve svA�m vlastnA�m hodnocenA� opA�rA? jen o sebe, bude vA?A?i druhA?m takA� spA�A?e chladnA?, ne-li nemilosrdnA? a bezohlednA?. V tomto ohledu jA� totiA? etika cti nic neA�ekne, nemA?A?e ji nijak pouA?it. JinA?m A?astA?m nedostatkem, plynoucA�m z etiky cti, je tvrdoA?A�jnost, nepouA?itelnost. ZnamenA?-li etika cti zA?vazek bA?t v souladu se svou minulostA�, se svA?m rodem, spoleA?enskA?m stavem atd., mA?A?e se A?lovA�ku zdA?t, A?e tento zA?vazek zakazuje kaA?dou zmA�nu stanoviska A?i postoje. „UA? jsem jednou A�ekl…“

HlavnA� slabinou, nebo moA?nA? jen nebezpeA?A�m etiky cti je zA�ejmA� okolnost, A?e i ona se A�A�dA� pravidlem. Ne sice „obecnA?m“ nA?brA? mA?m vlastnA�m – zA?vazkem mA� vlastnA� minulosti, rodiny, spoleA?enskA� vrstvy – nicmA�nA� nA�A?A�m, co nejsem jA? sA?m. Tento zA?vazek sice A?lovA�k na sebe bere vskutku svobodnA�, vA�domA�, a neruA?A� jA�m tedy svoji autonomii, nicmA�nA� jako by potom jednal tento zA?vazek a ne jednajA�cA� osoba sama. DA?stojnA�k, kterA? stA�A�lA� zbA�ha nebo rukojmA�ho, mA?A?e vA?dycky pokrA?it rameny: „SluA?ba je sluA?ba.“ PrA?vA� rysy povinnosti a posluA?nosti, kterA?ch si Kant tolik povaA?oval, dodA?vajA� jednA?nA� z etiky cti jeho A?asto bezcitnA? aA? nelidskA? rA?z. Jakkoli je tedy etika cti nesmA�rnA� dA?leA?itou „vA?ztuhou“ slabA�ho lidstvA�, jakkoli je vlastnA� nezbytnA? vA?ude tam, kde jsou v sA?zce A?ivoty dalA?A�ch lidA�, pro bA�A?nA� lidskA� souA?itA� v mA�ru a pokoji nemA?A?e ani ona vystaA?it. ZejmA�na proto, A?e se A?plnA� obejde bez druhA?ch, A?e je nepotA�ebuje – a tedy, podle hlubokA�ho slova F. Rosenzweiga, „nebere vA?A?nA� A?as“.

4. OdpovA�dnost vA?A?i druhA?m

JeA?tA� zajA�mavA�jA?A� je etika, v nA�A? stojA� na prvA�m mA�stA� zA?vazek vA?A?i budoucA�mu, coA? je zpravidla takA� zA?vazek pA�ed druhA?m a pA�ed druhA?mi. Mezi pA�ednA� ctnosti takovA� etiky patA�A� jistA� vA�rnost a mezi jejA� prostA�edky slib. TA�m A?lovA�k zde a nynA� vA?A?e svA� budoucA� jednA?nA� a nabA�zA� tento svA?j zA?vazek druhA?m, aby se na nA� mohli spolehnout a o nA� opA�A�t. Je-li tedy vlastnA�m cA�lem etiky pravidel ulehA?it mA� vlastnA� rozhodovA?nA�, starA? se etika odpovA�dnosti spA�A? o to, jak bych mohl usnadnit A?ivot tA�m druhA?m. MA� rozhodovA?nA� zA?stane plnA� v mA?ch rukou, bude vA?ak vedeno vA�domA�m, A?e jeho dA?sledky dopadnou i na druhA� – a o ty jde pA�edevA?A�m. ZA?vazek, kterA? vA?A?i nim pA�ijmu, jim dovolA� A?A?st svA?ch starostA� vlastnA� pA�enA�st na mne, kdeA?to jA? sA?m mohu oA?ekA?vat podobnou protisluA?bu i od nich. SkuteA?nost, A?e aspoA? v indoevropskA?ch jazycA�ch se takovA?m aktA?m A�A�kA? prostA� „dA?t svA� slovo“, nA?zornA� ukazuje, jakA? vA?znam mA? v bA�A?nA�m A?ivotA� prA?vA� slib.

Jakkoli se tedy odpovA�dnost dneA?nA�mu A?lovA�ku ukazuje nejprve jako odpovA�dnost vA?A?i sobA� samA�mu ve vlastnA�m svA�domA� (tak ji ostatnA� analyzuje takA� Heidegger), pA�ece pA?vodnA� vznikA? vA?dycky vA?A?i nA�A?emu „mimo“, vA?A?i jinA�mu a druhA�mu. V nezbytnA� schA�matizaci bychom jejA� vznik mohli popsat tA�emi kroky:

1. VidA�m nebo zaslechnu nA�co, co se mne tA?kA?. Co nenA� jedno, A?emu se nechci (nebo nemohu) vyhnout, co nechci nechat projA�t mimo mne, ale k A?emu se chci sA?m postavit. NejA?astA�ji proto, A?e to po mnA� cosi chce.

2. TA�m, A?e po mnA� cosi chce a A?e mi nenA� jedno, dA?vA? tato postA�ehnutA? pA�A�leA?itost mA�mu vlastnA�mu A?ivotu obsah a smysl. Jako pA�A�leA?itost k nelhostejnA�mu rozhodnutA� mi otevA�rA? prostor konkrA�tnA� svobody a svobodnA�ho jednA?nA�, kterA� pochopitelnA� nezA?stane bez nA?sledkA?.

3. ProtoA?e jsem postA�ehl pA�A�leA?itost stA?t se svobodnA?m, odpovA�dA?m – a tA�m se zavazuji, zaplA�tA?m, „angaA?uji“. PA�estA?vA?m bA?t neA?A?astnA?m pozorovatelem a stA?vA?m se A?A?astnA�kem pA�A�bA�hu, v nA�mA? o nA�co jde a z nA�hoA? uA? nemohu vystoupit. TA�m, A?e jsem se pA�ihlA?sil o svoji svobodu, dostal jsem na krk takA� pA�A�sluA?nou odpovA�dnost.

Etika odpovA�dnosti tak zA�ejmA� pA�edpoklA?dA? i odliA?nA� chA?pA?nA� mA� vlastnA� svobody. BA�A?nA� pochopenA� svobody jako volnosti, jako nepA�A�tomnosti omezenA�, vychA?zA� ze zkuA?enosti A?lovA�ka, kterA? trpA� prA?vA� vnA�jA?A�mi omezenA�mi: dospA�vajA�cA�ho mladA�ka, kterA�ho nechtA�jA� „pouA?tA�t ven“, sekA?rovanA�ho zamA�stnance, kterA? celA? den nA�co musA� a jehoA? se nikdy nikdo neptA?, co by chtA�l on sA?m. Z tohoto pochopenA� takA� vychA?zejA� bA�A?nA� alegorie svobody: lidskA� postavy, kterA? prA?vA� pA�etrhala pouta, nebo tA�eba ptA?ka puA?tA�nA�ho z klece. V reklamA?ch to bA?vA? kovboj v A?irA�, liduprA?zdnA� stepi: mA?A?e dA�lat, co chce. TA�mito expresA�vnA�mi obrazy mobilizovala rA?znA? emancipaA?nA� hnutA� novovA�kA�ho A?lovA�ka s takovA?m A?spA�chem, A?e aspoA? v bohatA?A�ch zemA�ch svA�ta dosA?hla individuA?lnA� volnost nikdy dA�A�ve netuA?enA�ho rozsahu. I docela obyA?ejnA? A?lovA�k mA?A?e v tA�chto spoleA?nostech vA�ci, o nichA? se dA�A�ve nesnilo ani tA�m nejbohatA?A�m. PozitivnA�mi symboly tA�to svobody je pA�edevA?A�m obchodnA� dA?m a samoobsluha, kde je vA?echno na dosah ruky, anebo nabA�dkovA? katalog cestovnA� kancelA?A�e: „CelA? svA�t je vA?A?!“

NovovA�kA? emancipaA?nA� hnutA� sice jeA?tA� stA?le pA�itahujA�, musA� si vA?ak hledat stA?le odlehlejA?A� pA�edmA�ty: prA?va sexuA?lnA�ch menA?in, prA?va zvA�A�at a podobnA�. Nic proti nim, ale bA�A?nA�ho obA?ana prA?myslovA� spoleA?nosti uA? dA?vno vA�ce suA?uje A?plnA� jinA? problA�m. Svobodu jeho volby uA? neomezujA� vA?slovnA� zA?kazy a pA�ekA?A?ky, nA?brA? uA? jen omezenA� jaksi „fyzikA?lnA�“ povahy, jako je nedostatek penA�z a A?asu. NabA�dka prostA� pA�esahuje jeho kapacitu, jeho moA?nosti. AA? je to nA�co, o A?em celA� generace jen snily, nezdA? se, A?e by naA?eho „obyA?ejnA�ho“ A?lovA�ka tyto moA?nosti A?inily obzvlA?A?A? blaA?enA?m. OpakovanA? zkuA?enost stovek konzumnA�ch „voleb“ totiA? nepA�inA?A?A� slibovanA� A?tA�stA�, nA?brA? jakousi otupA�lost a A?asto i pocit zklamA?nA�, ne-li podvedenA�. Jako by se sama volba jaksi vyprazdA?ovala, stA?vala rutinou, kde o nic nejde. Mohu si sice vybrat z desA�tky rA?znA?ch bot, ty mi vA?ak pA�ipadajA� A?A�m dA?l tA�m vA�c vA?echny stejnA�. Mohu si koupit dovolenou kdekoli na svA�tA�, na mA�stA� vA?ak zjistA�m, A?e je to vA�ce mA�nA� zase totA�A?. Mohu zvolit kteroukoli politickou stranu, ale… Svobodu jako by neomezoval malA? vA?bA�r voleb, nA?brA? rostoucA� pocit, A?e mezi nimi nenA� valnA? rozdA�l, A?e je vlastnA� vA?echno jedno. Svobodu neomezuje rozsah moA?nostA�, ale podrA?vA? ji ztrA?ta smyslu.

Etika odpovA�dnosti stavA� A?lovA�ku pA�ed oA?i docela jinou cestu hledA?nA� svobody: svobody jako smyslu. A?lovA�k, jemuA? jeho vlastnA� starosti nechA?vajA� v A?ivotA� nA�jakA? volnA? prostor, nemusA� hledat stupA?ovA?nA� svA� svobody v dalA?A�ch a dalA?A�ch moA?nostech pro sebe, nA?brA? mA?A?e do svA�ho A?ivota pA�ijA�mat starosti jinA?ch. Pokud se toho odvA?A?A� a pokud se mu to podaA�A�, budou to prA?vA� oni, kteA�A� mu na oplA?tku umoA?nA� jeho svobodu tA�m, A?e propA?jA?A� jeho jednA?nA� smysl. To nenA� A?A?dnA? objev a lidA� o tA�to moA?nosti vA?dycky vA�dA�li. Starost o dA�ti, o lidi v nouzi, o ty, kdo se o sebe postarat nedokA?A?A� patA�A� odjakA?iva k lidskA�mu spoleA?enstvA�: bez nich bychom zde nebyli. ZA?roveA? vA?ak takA� vA�dA�li, A?e pA�ebA�rA?nA� odpovA�dnosti za druhA� mA? i svA? specifickA? A?skalA�. Etiky odpovA�dnosti se tA?kA? hlavnA� to, A?e beru-li na sebe odpovA�dnost za druhA�ho A?lovA�ka, mohu ho tA�m snadno pA�ipravit o jeho svobodu. PA�A?e rodiA?A? o dvacetiletA� „dA�ti“ patA�A� mezi nejbA�A?nA�jA?A� karikatury takovA� „odpovA�dnosti“, kterA? si na druhA?ch ve skuteA?nosti A�eA?A� svoji vlastnA� prA?zdnotu, pA�A�padnA� nedostatek smyslu. PoznA? se nejA?astA�ji podle toho, A?e „peA?ujA�cA�ho“ vA?bec nezajA�mA?, jakA� starosti mA? jeho svA�A�enec, ale chce sA?m rozhodovat i o tom, co jsou a smA�jA� bA?t jeho starosti.

Proto musA� etika odpovA�dnosti pedantsky trvat na principu A�eA?i a rozhovoru: prvnA� a nejdA?leA?itA�jA?A� podmA�nkou kaA?dA�ho pA�ebA�rA?nA� odpovA�dnosti je schopnost slyA?et a poslouchat, „brA?t druhA�ho vA?A?nA�“. Za druhA� se nesmA� nikdy vytratit, A?e jde o pA�ebA�rA?nA� odpovA�dnosti za vA?sledek: teprve ten rozhodne, zda se podaA�ilo, a A?A?dnA� „jA? to myslel jinak“ tu nemA?A?e bA?t omluvou.

OdpovA�dnost mA?A?e A?lovA�k brA?t nejen za lidi, ale odjakA?iva ji bral i za vA�ci: za pole a zahradu, za A?ivnost a podnik, za nA�jakou A?innost nebo dokonce instituci. Ani bez toho se lidskA? spoleA?nost neobejde. Tady ovA?em hrozA� nebezpeA?A� opaA?nA�: A?e A?lovA�k svA� „vA�ci“ sA?m propadne, A?e se v nA� ztratA�. VA?em rA?znA?m modalitA?m pA�evzatA� odpovA�dnosti je vA?ak spoleA?nA� to, A?e se zde jednajA�cA� A?lovA�k v pA�A�tomnosti zavazuje k nA�A?emu, co teprve bude. Co je z povahy vA�ci nA?roA?nA�, nA�co od nA�ho chce a nikdo pA�esnA� nevA�, co jeA?tA� bude chtA�t, a pA�itom pA�edmA�tem zA?vazku nenA� A?A?dnA� „kolik“, nA?brA? vA?sledek. PA�evzetA� odpovA�dnosti tak v kaA?dA�m pA�A�padA� pA�esahuje obzor dohlA�dnutelnA�ho rizika a je rozhodnA� sA?zkou, krokem do neznA?ma. MA?A?e si to rozumnA? A?lovA�k dovolit?

5. OdpovA�dnost – a co s nA�?

A?ekli jsme, A?e A?lovA�k, kterA? se zavazuje a pA�ijA�mA? odpovA�dnost, na sebe bere znaA?nA� „podnikatelskA� riziko“. NemA?A?e totiA? pA�edem vA�dA�t nejen jak to dopadne, ale ani co vA?echno to od nA�ho bude vyA?adovat. NemA? v hrsti nejen vA?sledek, ale nemA?A?e udA�lat ani pA�esnA�jA?A� kalkulaci. ZavA?zal se, A?e udA�lA? „vA?echno, co je v jeho silA?ch“. Ale i kdyA? to skuteA?nA� udA�lA?, nenA� vA?bec jistA�, A?e dosA?hne slA�benA�ho vA?sledku. A pA�ece se bez takovA?ch nepodmA�nA�nA?ch zA?vazkA? do budoucna A?A?dnA? lidskA? spoluprA?ce neobejde, neobejde se bez nich A?A?dnA? rodina a kdokoli se do nA�A?eho zA?vaA?nA�jA?A�ho pouA?tA�, hledA? ze vA?eho nejvA�c prA?vA� tohle: nA�co, na co se mA?A?e spolehnout. Proto je prA?vA� tato oblast takA� hlavnA�m rejdiA?tA�m podvodnA�kA?: sA?atkovA?ch, podnikatelskA?ch, bankovnA�ch. U podvodnA�kA? je vA�c z etickA�ho hlediska pomA�rnA� jasnA?, A?asto dokonce i z hlediska trestnA�ho prA?va. Ale vA?A?nA?m etickA? problA�m je otA?zka obrA?cenA?: jak se mA?A?e A?lovA�k zavazovat k nA�A?emu, A?eho konec nelze dohlA�dnout? Jak mA?A?e brA?t odpovA�dnost za nA�koho a nA�co, kdyA? vA?sledek a A?spA�ch nezA?leA?A� jen na nA�m? MA?A?e takovou odpovA�dnost vA?bec nA�st?

ZA?vazek a slib do budoucna je krok nepochybnA� „transcendentnA�“, jA�mA? A?lovA�k v kaA?dA�m pA�A�padA� pA�esahuje svA� souA?asnA� moA?nosti a dokonce i svA?j obzor, dohled. NejenA?e nevA�, zda se mu jeho pA�edpoklady nezhroutA�, zda ho jinA� nepodvedou nebo zda nepA�ijde zemA�tA�esenA�, ale pA�A�snA� vzato nemA?A?e vA�dA�t ani to, zda ho celA? vA�c po A?ase neomrzA�. To je takA� dA?vod, proA? se lidA� pA�i takovA?ch krocA�ch A?asto opA�rajA� o veA�ejnost, doprovA?zejA� svA? rozhodnutA� rA?znA?mi obA�ady a snaA?A� se aspoA? jednou rukou opA�A�t o nA�co mimo sebe, co je v okamA?iku vA?hA?nA� jaksi podrA?A�. Slovo „pA�A�saha“ pA�esnA� vyjadA�uje tuto zoufalou potA�ebu, „sA?hnout si“ na cosi pevnA�ho. Schopnost i ochota k takovA?m krokA?m je prA?vA� tak nezbytnA? jako vzA?cnA?. V modernA�ch spoleA?nostech, kde lze A?A�t a pA�eA?A�t v daleko jistA�jA?A�m a pohodlnA�jA?A�m postavenA� zA?vislA�ho zamA�stnA?nA�, se takA� ochota nA�co „podnikat na vlastnA� pA�st“ – A?ili brA?t na sebe niA?A�m neomezenou odpovA�dnost za vA?sledek – zA�etelnA� vytrA?cA�. Ani vidina lepA?A�ch pA�A�jmA? a vyA?A?A�ch vA?dA�lkA? nevyvA?A?A� bA�emeno zA?vazku, kterA? mA? A?lovA�k na svA�m vlastnA�m krku a nemA?A?e se ho nijak zbavit. Jakkoli tedy A?tenA?A� novin a divA?k televize dennA� touA?A� po tom, aby se podvodnA�kA?m tvrdA�ji A?lapalo na krk, dlouhodobA? starost kaA?dA� modernA� spoleA?nosti blahobytu je spA�A? opaA?nA?: jak to udA�lat, aby se lidA� nebA?li riskovat a „podnikat“?

TotA�A? pA�irozenA� platA� nejen o „podnikA?nA�“ A?ivnostenskA�m nebo hospodA?A�skA�m, ale jeA?tA� silnA�ji i o „podnikA?nA�“ A?ivotnA�m, jako je tA�eba oA?enit se a mA�t dA�ti. NeboA? prA?vA� zde se lidA� „berou“ se vA?A�m vA?udy, zaklA?dajA� spoleA?nost s ruA?enA�m neomezenA?m, protoA?e to jinak nejde: zatA�mco kaA?dA? hospodA?A�skA? A?i obchodnA� provoz se dA? vA?dycky nA�jak prodat nebo v nejhorA?A�m prostA� ukonA?it, s dA�tmi to moA?nA� nenA�. AnonymnA� statistickA? A?A�sla o poklesu porodnosti v bohatA?ch zemA�ch i novA? fenomA�n tzv. „singles“ vA?mluvnA� doklA?dajA�, jak ochota k A?ivotnA�mu „podnikA?nA�“ s neomezenou odpovA�dnostA� v tA�chto spoleA?nostech klesA?. ZA?roveA? takA� hmatatelnA� doklA?dajA�, A?e bez tA�to ochoty se lidskA� spoleA?nosti nemohou ani fyzicky udrA?et.

ZmA�nili jsme se uA? o tom, A?e na tomto vA?voji se silnA� podA�lejA� zmA�nA�nA� A?ivotnA� podmA�nky v prA?myslovA?ch, mA�stskA?ch spoleA?nostech. Ty se ovA?em naA?eho tA�matu pA�A�mo netA?kajA�. Na co vA?ak etika odpovA�dnosti odpovA�A? hledat musA�, je otA?zka po tom, co by pA�ijA�mA?nA� nepodmA�nA�nA� odpovA�dnosti uA?inilo ne snad pohodlnA�jA?A�m, ale vA?bec pA�ijatelnA?m, moA?nA?m. I zde se budeme moci opA�A�t o tisA�ciletA� zkuA?enosti.

KdyA? krA?l David ze stA�echy svA�ho palA?ce zahlA�dl koupajA�cA� se BatA?ebu, cosi se s nA�m pA�ihodilo. KrA?snA? dA�vka se ho „dotkla“ a David se pustil do podniku s nedohlednA?mi dA?sledky. Kdyby se k tomu byl v tA� chvA�li nachomA?tl nA�jakA? staromlA?deneckA? spekulativnA� rA?dce, mohl mu to tA�eba rozmluvit. Mohl by mu vysvA�tlit kategorickA? imperativ a z pA�A�bA�hu by tak seA?lo. David mohl v klidu zestA?rnout a umA�A�t jako sluA?nA? A?lovA�k. Nic takovA�ho se nestalo a David se zamiloval – se vA?emi dA?sledky. PotA�eba zachovat krA?lovskA� dekA?rum ho pak vedla od milostnA�ho dobrodruA?stvA� pA�es leA? a podvod aA? k neobyA?ejnA� podlA� A?kladnA� vraA?dA�. To vA?echno vlastnA� jen proto, A?e ani on nechtA�l za A?A?dnou cenu „ztratit tvA?A�“ – a tato cena se neustA?le zvyA?ovala. AA? potud je celA? pA�A�bA�h vlastnA� tragA�diA� – jen s tA�m rozdA�lem, A?e David si jako tragickA? hrdina vA?bec nepA�ipadA?: je zA�ejmA� s milovanou BatA?ebou a novorozenA?m dA�tA�tem na vrcholu blaha. Kdyby pA�i tom zA?stalo, byl by celA? pA�A�bA�h nejspA�A? dA?vno zapomenut, anebo nanejvA?A? jen jednA�m ze stovek podobnA?ch pA�A�kladA? zvA?le mocnA?ch, jak je mA? na mysli tA�eba SA?kratA�s v Gorgiovi. PA�A�bA�h se vA?ak vyvine A?plnA� jinam. David je energickA? panovnA�k, typickA? extrovert, a jeho svA�domA� musA� dostat pomoc zvenA?A�. Poskytne mu ji NA?tan, kterA? ho lehce sentimentA?lnA�m pA�A�bA�hem o bohatA�m a chudA�m vyprovokuje k rozsudku smrti – a pak mu jenom odhalA�, A?e ho vyA�kl sA?m nad sebou.

Teprve v tA�to chvA�li zaA?A�nA? skuteA?nA� drama. OrientA?lnA� despota si s nepA�A�jemnA?m svA�dkem svA� niA?emnosti mohl jistA� poradit, ale neudA�lal ani to. ZA�ejmA� teprve v tA�to chvA�li skuteA?nA� uvidA�l, co se stalo, vzpomnA�l si na zabitA�ho poctivce UriA?A?e a zdA�sil se sA?m sebe. MA�sto aby ale spA?chal harakiri, jak by jeho situaci odpovA�dalo, lehne si na zem, nejA� a nespA� a prosA� Hospodina o odpuA?tA�nA�. Toho se mu nakonec dostane, i kdyA? chlapeA?ek musA� zemA�A�t. Ani tato zA?vA�reA?nA? fA?ze nemA? se spravedlnostA� nic spoleA?nA�ho a osvA�censkA?m myslitelA?m musela pA�ipadat jako A?irA� barbarstvA�: Davidovu vinu odnese novorozenA� dA�tA�. A pA�ece se prA?vA� zde stalo cosi svA�todA�jnA�ho: Davidovo pokA?nA� dosA?hlo odpuA?tA�nA�. AskladnA? vrah zA?stane pA�esto – a moA?nA? dokonce prA?vA� proto – nejvA�tA?A�m hrdinou A?idovskA� tradice. OvA?em s jednou podmA�nkou: A?e se o jeho niA?emnosti budou vA?ecky A?idovskA� a pozdA�ji i kA�esA?anskA� dA�ti uA?it ve A?kole.

DavidA?v pA�A�bA�h s UriA?A?em a BatA?ebou znamenA? dalA?A� podstatnA? krok na cestA� k etice odpovA�dnosti. PA�ednA� ji zA�etelnA� oddA�luje od pravidel, norem a prA?va. A?A?dnA? zA?konodA?rce nemA?A?e pA�ijmout pravidlo, podle nA�hoA? by se DavidA?v A?in dal ospravedlnit. V oA?A�ch kaA?dA�ho vnA�jA?A�ho soudce zA?stane zloA?inem. Ale lidem, kteA�A� slyA?A� vA?zvu okamA?iku, kteA�A� se pouA?tA�jA� do nejistA?ch podnikA?, dA?vA? do tA� doby neslA?chanou nadA�ji. A?A�kA? jim, A?e A?A?dnA? situace, do nA�A? je jejich odvaha a ochota brA?t na sebe riziko podnikA?nA� mA?A?e dovA�st, nenA� A?plnA� beznadA�jnA?. VA?dycky tu zbA?vA? ten poslednA� a nejcennA�jA?A� „opravnA? prostA�edek“, kterA? moA?nA? neuchrA?nA� A?lovA�ka pA�ed vnA�jA?A�m trestem, ale mA?A?e ho zbavit viny a hanby. AsA?innA�ji neA? sebevraA?da dA?stojnA�ka. SamozA�ejmA� jen pA�i dodrA?enA� nA�kolika nesnadnA?ch podmA�nek. SvA?j A?in si musA� pA�ednA� pamatovat a pA�iA?A�tat. MusA� bA?t schopen ho uvidA�t novA?ma oA?ima jako tu niA?emnost, kterA� si pA�edtA�m moA?nA? nevA?iml. Na to se ovA?em nesmA� vymlouvat: byla a je to jeho niA?emnost. Pokud se k tA�to neodA?initelnA� vinA� otevA�enA� pA�ihlA?sA� a dA? i jinak zA�ejmA� najevo, co si o nA� myslA�, mA?A?e mu bA?t odpuA?tA�no.

Etika odpovA�dnosti je pro A?lovA�ka moA?nA? jen tehdy, je-li doplnA�na dvA�ma dalA?A�mi bytostnA� etickA?mi a A?asovA?mi fenomA�ny: lA�tostA� a odpuA?tA�nA�m. Bez nich si ji smrtelnA�k nemA?A?e dovolit, a i kdyby ji chtA�l hlA?sat, stane se nutnA� jen nelidskou karikaturou svobodnA�ho jednA?nA� – jako v antickA� tragA�dii. TajemnA? – a pA�ece nepochybnA� skuteA?nA? – fenomA�n odpuA?tA�nA� se nedA? nikdy pA�evA�st do forensnA�ho jazyka prA?va: zA?stane vA?dycky neprA?vem. A pA�ece ho lidskA� spoleA?nosti potA�ebujA� tak nutnA�, A?e musely i do prA?va zavA�st aspoA? jeho vnA�jA?kovou karikaturu, institut promlA?enA�. Ten prostA� pragmaticky reflektuje skuteA?nost, A?e i lidskA? pamA�A? je koneA?nA? a pomA�jivA?. Ani zloA?in tedy nenA� vA�A?nA?, nA?brA? zapomene se a vytratA�. V odpuA?tA�nA� je tomu ovA?em prA?vA� naopak: „abych mohl dosA?hnout odpuA?tA�nA�, musA�m si pA�esnA� vzpomenout“ (V. JankA�lA�vich). VidA�li jsme, A?e pouhA� rozpomenutA� jeA?tA� zdaleka nestaA?A� a lA�tost i odpuA?tA�nA� lze takA� pA�edstA�rat. Ale sama moA?nost odpuA?tA�nA� je nezbytnou souA?A?stA� etiky odpovA�dnosti – pA�inejmenA?A�m pro koneA?nou rozumovou bytost. Je tak paradoxnA� podmA�nkou moA?nosti skuteA?nA� etiky jako hledA?nA� toho nejlepA?A�ho. Etiku A?i skuteA?nou mravnost jako zA?sadnA� odliA?nou od spravedlnosti a prA?va neudrA?ujA� pA�i A?ivotA� mravokA?rci se zdviA?enA?mi prsty, nA?brA? lidA�, kteA�A� dokA?A?A� svA?ch vlastnA�ch niA?emnostA� litovat a cizA� provinA�nA� vA?A?i sobA� odpouA?tA�t. Jen platnA?m odpuA?tA�nA�m je totiA? zlo, jemuA? se jednajA�cA� A?lovA�k sotva dokA?A?e vyhnout, skuteA?nA� a definitivnA� (byA? dodateA?nA�) sprovozeno ze svA�ta.