DawkinsA?v gen a sobectvA�

Dawkinsovy a�zsobeckA� genya�? jistA� provokujA� a nA�koho dokonce urA?A?ejA�. To je spolehlivA? znA?mka, A?e nejde o obyA?ejnou hypotA�zu nebo vA�deckou teorii – ty nA?s laiky obvykle tolik nevzruA?ujA�. Je v nA� zA�ejmA� jeA?tA� nA�co vA�c: novA? pohled, kterA? klade novA� otA?zky. PA�edstava sobeckA�ho genu se nA?s zA�ejmA� dotA?kA? jeA?tA� jinak neA? vA�decky – totiA? osobnA� a lidsky. Jako kdyby sahala na bolavA? zub. JejA� vA�deckou seriA?znost a produktivnost posoudA� vA�dci, odbornA�ci. Ale v A?em se moA?nA? dotA?kA? kaA?dA�ho myslA�cA�ho A?lovA�ka, to uA? nenA� vA�deckA? otA?zka.

To ovA?em vA?bec neznamenA?, A?e by nebyla zA?vaA?nA?. PrA?vA� kvA?li takovA?m a�zmimovA�deckA?ma�? dA?sledkA?m svA?ch teoriA� byl podezA�elA? KopernA�k a byl odsouzen Galilei, kvA?li nim se stal darwinismus bojovA?m heslem, Hitler ani Stalin nemA�li rA?di Einsteina – a ostatnA� kvA?li nA�A?emu takovA�mu se zase Einstein nemohl tak docela smA�A�it s kvantovou mechanikou. KaA?dA? z nich totiA? sA?hl nA?m lidem na nA�jakA� citlivA� mA�sto, na nA�co, co bychom chtA�li povaA?ovat za nedotknutelnA�. Tak KopernA�k navrtal svA?m souA?asnA�kA?m povzbudivou pA�edstavu pevnA� zemA� pod nohama, Galilei zpochybnil zA?sadnA� rozdA�l mezi nebem a zemA�, Darwin zA?sadnA� pA�ehradu mezi A?lovA�kem a opicemi i konejA?ivA� pA�esvA�dA?enA�, A?e v pA�A�rodA� se nic novA�ho nedA�je. A podle Einsteina i obyA?ejnA� mA�A�enA� zA?visA� na tom, odkud se mA�A�A�.

Tohle uA? dnes vA�me, vA?echny ty A?oky jsme nA�jak pA�eA?ili a bolavA?ch zubA? se nakonec vzdali. Neradi, ale co se dalo dA�lat. A teA? se objevA� nA�jakA? Dawkins a zaA?ne zase vrtat do nA�A?eho, co je pro modernA�ho A?lovA�ka nedotknutelnA� A?ili posvA?tnA�: do pA�edstavy autonomnA�ho individua, bytosti a�zo sobA� a pro sebea�?, kterA? si sama svrchovanA� vlA?dne. Do tA� se ostatnA� strefil uA? pA�ed sto lety jinA? velkA? vA�dec, Sigismund Freud, a dostal takA� co proto, neA? se nakonec prosadil. JenA?e Freudova vA�da byla jeA?tA� docela mA�kkA? a opA�rala se o obyA?ejnou lidskou zkuA?enost vA�deA?skA� stA�ednA� tA�A�dy, kdeA?to Dawkins to bere od podlahy.

ModernA� individualismus nenA� jen pA�esvA�dA?enA�, nA?brA? takA� program, a to jednak velice pA�itaA?livA?, jednak mimoA�A?dnA� A?spA�A?nA?. A?A�kA?, A?e to hlavnA� a prvnA�, to jedinA� posvA?tnA� je jednotlivA? lidskA? A?ivot, svobodnA? existence autonomnA�ho a svrchovanA�ho A?lovA�ka, kterA? je cA�lem sama o sobA� a kterou nikdo nesmA� zbyteA?nA� omezovat. A protoA?e to obvykle chA?peme tak, A?e posvA?tnA? a nedotknutelnA? je mA?j vlastnA� A?ivot a moje svoboda, A?e jA? mA?m svrchovanA� vlA?dnout, rA?di souhlasA�me: komu by se tohle nelA�bilo? Na druhA� stranA� se vA?echny velkA� A?spA�chy novovA�kA� evropskA� civilizace – od Descarta a Bacona aA? po demokracii, modernA� prA?vo a ekonomickA? liberalismus – o tento individualismus nA�jak opA�rajA� a na nA�m stavA�.

A najednou nA�kdo zaA?ne tvrdit, A?e je tu cosi, co trvA? pA�es naA?e hlavy, co jaksi podivnA� a�zA?ijea�? aA? chceme nebo nechceme, co se nA?s na nic neptA? a dokonce sleduje jakA�si svA� – nikoli naA?e – zA?jmy. NA�co, co nA?s nejen pA�esahuje (transcenduje), ale co nA?s snad pA�A�mo zapA�ahA? do a�zsvA?cha�? cA�lA?, kterA?m chtA� nechtA� a nevA�domky slouA?A�me. NenA� to hrA?za?

Nechme stranou zA�ejmA� protimluvy Dawkinsovy tA�ze: pokud si a�zgena�? pA�edstavuje jako molekulu (a jak jinak?), nenA� vA?bec jasnA�, co mA?A?e znamenat pA�ivlastA?ovacA� zA?jmeno a�zsvA?ja�?, co znamenA?, A?e nA�co a�zchcea�?, a v A?em asi mA?A?e spoA?A�vat jeho a�zsobectvA�a�?. To jsou antropomorfismy nejhrubA?A�ho zrna, kterA?m by se kaA?dA? australskA? domorodec srdeA?nA� zasmA?l. To ale teA? nenA� dA?leA?itA�.

SpA�A? je zajA�mavA�, A?e zA?kladnA� Dawkinsova myA?lenka by vlastnA� uA? nemA�la nikoho pA�ekvapit. PsychologovA� nejpozdA�ji od Freuda vA�dA�, A?e a�zjA? nenA� pA?nem ve svA�m domA�a�?, a podle toho dokonce rA?znA� poA?ramocenA? jA? celkem A?spA�A?nA� napravujA� a lA�A?A�. KaA?dA? historik vA�, jak A?asto lidA� hledali a hledajA�, do kterA�ho mA�mu by se mohli nechat zapA�A?hnout, aby mohli nA�A?emu velkA�mu slouA?it. A biolog pA�ece musA� vA�dA�t, A?e co je A?ivA�, A?ivot nA�jak dostalo, a to dokonce ne a�zpro sebea�?, nA?brA? k tomu, aby jej pA�edalo dA?l. A?ivot a�zjea�?, trvA? jen jako pA�edA?vanA? a pA�edstava a�zmA�ho vlastnA�hoa�? A?ivota tedy nedA?vA? biologicky smysl.

Objev a rA?st lidskA� individuality, duA?e, mA? dlouhou a nesmA�rnA� zajA�mavou historii, od GilgameA?e a biblickA?ch pA�A�bA�hA? pA�es Sokrata a Augustina aA? po Descarta, Kanta, Hegela a tA�eba Kierkegaarda. Jen pomalu se jednotlivA? A?lovA�k, osoba, prosazoval proti rA?znA?m transcendentnA�m kolektivA?m, jen vA?havA� pA�ebA�ral odpovA�dnost proti spoleA?nA�mu mravu svA�ho kmene A?i skupiny, a docela nedA?vno jsme zaA?ili dA�sivA� regresy kolektivnA�ho rasovA�ho, nA?rodnA�ho nebo tA�A�dnA�ho sobectvA�, kterA� si s jednotlivA?mi lidmi dA�lalo, co chtA�lo. A zA�ejmA� jim nenA� jeA?tA� konec. BA�hem tA� dlouhA� doby se ovA?em zmA�nil takA� individualismus. Z nA?roA?nA�ho, pA�A�snA�ho postoje, kterA? vyA?adoval osobnA� odvahu a samostatnost, se A?asto stalo docela obyA?ejnA�, pohodlnA� sobectvA�, jinak A�eA?eno individualismus bez odpovA�dnosti. A mezi sobectvA�m individuA?lnA�m a kolektivnA�m nenA� tak velkA? rozdA�l; nA�kdy si mohou docela dobA�e hrA?t do ruky.

Tak se mohlo stA?t, A?e z programu individualismu a osobnA� autonomie, na kterA? byli naA?i pA�edkovA� tak hrdA�, se pro nA?s stalo nA�co jako bolavA? zub: tuA?A�me, A?e s nA�m nA�co nenA� v poA�A?dku, a pA�ece – nebo prA?vA� proto – tA�A?ko snA?A?A�me, kdyA? se ho nA�kdo dotkne. Tohle, zdA? se mi, je jA?dro pudla, kterA� Dawkins pA�esnA� vystihl. SobeckA�mu individualismu, kterA? nehasA�, co ho nepA?lilo, kterA? stA�A�hA? metr do dA?chodu a rA?d poslouchA? apokalyptickA� zvA�sti o zkaA?enA� mlA?deA?i a temnA� budoucnosti, nastavil kA�ivA� zrcadlo, a�zsobeckA? gena�?. MyslA�te si kdovA�jak jste na to vyzrA?li a vA?echno prokoukli, jak racionA?lnA� si vA?echno dovedete zaA�A�dit a naplA?novat – a vida: ve skuteA?nosti jste jen nosiA?i nA�A?eho jinA�ho, nevA�domA?mi pomocnA�ky mazanA�ho genu, kterA? skrze vA?s a pA�es vaA?e hlavy nakonec vA?dycky dosahuje svA�ho.

ZdA? se mi, A?e Dawkinsovo a�zvelkA� vyprA?vA�nA�a�? pA�iA?lo jako na zavolanou. PA�ipomA�nA? pA?r triviA?lnA�ch, ale dA?leA?itA?ch vA�cA�, kterA� bychom moA?nA? docela rA?di zapomnA�li:

A?e nejsem na svA�tA� sA?m a svA�t tu nenA� kvA?li mnA�;

A?e jsem se tu octl, aniA? by si k tomu rodiA?e vyA?A?dali a�zmA?j souhlasa�?, a A?e stejnA� jsou na tom i naA?e dA�ti;

A?e a�zmA?j A?ivota�? mi tak docela nepatA�A� – A?e jsem ho dostal, abych ho poslal dA?l;

A?e kaA?dA? z nA?s nA�kam patA�A� a nese odpovA�dnost nejen za sebe, ale i za svoji spoleA?enskou skupinu, nA?rod, vA�du, profesi, za svoje a�� s odpuA?tA�nA�m – mA?my: bez nich bychom tu totiA? nebyli;

A?e nejsem a nebudu a�zpA?nem a vlA?dcem svA�taa�?, ale A?e nejsem ani pouhA? divA?k;

A?e si tedy nemohu dA�lat nA?rok, A?e jej nA�kdy celA? prohlA�dnu, pA�ehlA�dnu a zhodnotA�m, jestli je pro mne dost dobrA? nebo ne;

A?e vA?dycky zA?stA?vA?m spoluhrA?A?em toho velikA�ho dramatu, kde se dA�je plno dA?leA?itA?ch vA�cA�, o nichA? nemA?m ani tuA?enA�.
UA? jsme A�ekli, A?e a�zgena�? nemA?A?e bA?t sobeckA?, to je matenA� pojmA?. SobeckA? mA?A?e bA?t jenom A?lovA�k, protoA?e takA� jen on mA?A?e bA?t nesobeckA? – napA�A�klad stateA?nA?, pravdomluvnA?, spravedlivA? nebo obA�tavA?. To jen Dawkins, popletenA? redukcionismem, to vA?echno neumA�l A�A�ct jinak, neA? A?e proti lidskA�mu sobectvA� postavil nA�jakA� jinA� a�� i kdyA? to nedA?vA? smysl. Ale je tu jinA� nebezpeA?A�. JA? sA?m bych mohl ten ubohA? gen zneuA?A�t k tomu, abych se ze svA�ho sobectvA� pokusil vylhat a vA?echnu odpovA�dnost shodit na nA�j: jA? nic, to moje a�zgenya�?. Pak by se ovA?em z Dawkinsova vyprA?vA�nA� stala docela obyA?ejnA? a pro kaA?dou spoleA?nost nebezpeA?nA? ideologie a�zvA�deckA�hoa�? sobectvA� na druhou, navA�c jeA?tA� prolhanA�ho. BA�da vA�dA�, kterA? by se k nA�A?emu takovA�mu nechala zneuA?A�t a�� a bA�da spoleA?nosti, kterA? by jA� to spolkla.